DEVADESÁTÁ OSMÁ BOHOSLUŽBA DESERT - 9. 4. 2017

Oslátko přivedli k Ježíšovi, přehodili přes ně své pláště a on se na ně posadil. Mnozí rozprostřeli na cestu své pláště a jiní zelené ratolesti z polí. A ti, kdo šli před ním i za ním, volali: "Hosanna! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově, požehnáno buď přicházející království našeho otce Davida. Hosanna na výsostech! (Mk 11, 7 – 10)

Jestliže Ježíš v evangeliích tak často zapovídá učedníkům mluvit o tom, že je Mesiáš, jestliže několikrát čteme, že Ježíš uzdraveným přikázal, aby o svém uzdravení nikde nemluvili, tak teď, při vjezdu do Jeruzaléma, se situace mění. Ježíš už nadšenému volání nijak nebrání, nechává se chválit a oslavovat jako boží král, jako Mesiáš. Naplnil se čas, nastala hodina – a oslava boží lásky vyjevuje se naplno, zástupy vyznávají svou víru a své očekávání. Ježíš už jim nebrání. Svým mlčením jim přitakává, dává jim za pravdu – ano, teď se to děje, teď je to zjevné, už je to tady: boží král přijíždí, vítejte ho, jásejte, zpívejte, chvalte Hospodina za všechny jeho mocné činy!

I tak, v tomto mocném chóru, však nezapomeňme, že to není žádná idylka, žádný triumfální vjezd po způsobu římských císařů, neboť když zástupy provolávají slávu, sedí Ježíš na oslu. Na oslátku mladém. A to ne náhodou, nýbrž záměrně, aby ukázal, že je sice král, ale divný král, který nevládne mocí a silou, který nejede, aby nás ovládl a porobil, nýbrž který se pro nás obětuje. Jede na oslu, jak prorokoval prorok Zachariáš, neboť je to král pokorný a tichého srdce, král, který se pro lásku nechá zfackovat, poplivat a potupně zabít.

Vidíme tu tedy velký paradox – zástupy jsou plny očekávání, natěšeny na počátek mesiášského věku, ale Ježíš tuší, že vjíždí do Jeruzaléma na vlastní popravu. Podává mlčenlivé svědectví – ano, jsem Mesiáš, ale jinak, než jste si mysleli, jinak, než jste čekali. Mé království není z tohoto světa, nejsem král politický, jsem král vašich srdcí, budete-li chtít. Jsem Mesiáš, který ztělesňuje boží lásku, nenásilí, obětavost, pokoru. Zástupy jsou plny očekávání, vědomy si výjimečné dějinné chvíle, přejí si rychlou, skvělou, slavnou akci – ale Ježíš ví, že jeho dílo je na dlouho, že vítězství lásky znamená velké oběti, že Mesiáš musí trpět a jeho následovníci též. Naše očekávání vycházejí z toho, co známe, na co jsme zvyklí a co si umíme představit. Ale pravda je mnohem složitější, komplikovanější, a často nás zaskočí tím, co jsme si představit nedokázali.

Zástupy provolávají Ježíšovi slávu jakožto božímu králi. Vítají přicházející davidovské království. A přitom se všechno semele tak, že za pár dní bude Ježíš zlikvidován. Láska se neděje mávnutím kouzelného proutku, láska se děje skrze utrpení.

Na tomto paradoxu květné neděle je však pozoruhodné, že s ohledem na celkový kontext, tedy s výhledem k Velkému pátku a Velikonční neděli, my to volání zástupu můžeme vzít pozitivně a interpretovat je jako pravdivé. Neboť Ježíš pro nás je skutečně Mesiáš, boží král, ale tak, že právě on mesiášství, boží kralování, naplnil specifickým obsahem. Ne vnější moc, ne království Davidovo ve smyslu politickém, nýbrž spíše ve smyslu izaiášovském, totiž v tradici trpícího služebníka, moc blízkosti boží, která se uskutečňuje v ponížení, bezbrannosti, obětavosti. Ne Mesiáš ve smyslu nastolení pořádku, nýbrž Mesiáš, který jde boží cestou, a tak nás vysvobozuje z moci zla. To je ten Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově, to je dědic krále Davida, to je boží Syn, boží člověk.

Právě tohoto Mesiáše, služebníka trpícího, beránka obětovaného, ale jak věříme zároveň pravdu zjevujícího, zlo překonávajícího a náš život zachraňujícího, smíme oslavovat a chválit, zpívat mu a prostírat na cestu své pláště a ratolesti metati a společně se radovati: Hosana na výsostech!

Tady má evangelijní zvěst květné neděle jednu nespornou přednost: nejde tu o krále, který je nad námi – jde tu o krále, který je s námi. Je s námi v našem ponížení, v našem utrpení i naší smrti. Kdoví, nakonec možná právě v tom je ta největší moc a sláva. To největší mesiášství, ta nejvíc boží blízkost. Amen