DEVADESÁTÁ ČTVRTÁ BOHOSLUŽBA DESERT - 11. 12. 2016

Zaplesej sionská dcero, zahlahol Izraeli! Raduj se a jásej z celého srdce, dcero jeruzalémská! Rozsudek nad tebou Hospodin zrušil, zbavil tě nepřítele. Král Izraele, Hospodin, je uprostřed tebe, neboj se už zlého! (Sof 3,14-15)

Nevím, jak na vás, ale na mě adventní čas působí spíš skličujícím dojmem. Chladno, brzo tma, málo slunce, málo tepla – a před námi zima, kdovíjak dlouhá... Více úkolů než jindy, více starostí, a když se k tomu semele ještě pár věcí, např. když člověk vidí, jaké nálady a postoje se vynořují ve společnosti, pak může člověk začít docela i propadat malomyslnosti...

Do tohoto rozpoložení přicházejí adventní výzvy k radosti jaksi nepatřičně a mimoběžně: Zaplesej... zahlahol... Raduj se a jásej z celého srdce! Zprvu to zní až jakoby dutě a prázdně – jak se má člověk radovat na povel? Vždyť radost je přece cosi spontánního, k čemu se nelze přinutit, radost člověk prostě cítí nebo necítí, nemůže se pro ni rozhodnout – raz, dva tři, teď, budu se radovat! Pochybuji tedy o tom, že by advent byl časem veselí a smíchu. Že by nám bylo kdovíjak do skoku...

A přece ty výzvy k radosti mají v adventu jak své oprávnění a svůj smysl, tak také docela i svou užitečnost. Právěže v čase potemnělém, právěže v naší sklíčenosti. Nemusíme totiž vidět jen své úkoly vánoční a předvánoční, nemusíme myslet pouze na své starosti či své obavy. Můžeme na sebe pohlédnout i z nadhledu, můžeme se povznést nad starosti těchto dní, můžeme spatřit svůj individuální život jako součást čehosi širšího, čehosi hlubšího. Raduj se a jásej, dcero jeruzalémská! Raduj se a jásej, boží lide! Raduj se a jásej, člověče, ty dítě boží!

Nejsem tady sám, jsem tady s druhými. Právě v adventu si to můžeme uvědomovat a vděčně to přijímat, tvořit společenství, potěšovat druhé. Spojuje nás lidství, společný úděl, společná víra. A my se smíme odvažovat jeden druhého povzbuzovat k radosti, neboť ještě cosi zásadnějšího se v těchto dnech děje, než jenom naše všelijaké starosti. Tady začíná cosi nového, co smíme očekávat, tady klíčí nové věci, které smíme vyhlížet, tady začíná nový život, na který se smíme těšit.

Advent není jen čas potemnělosti, advent je především čas přibývajícího světla. Do našich sklíčeností se rozzářila první světýlka, a té záře bude přibývat, bude světlo, bude slunce, přijde život – a přijde i radost: sama, spontánně. V adventu se k tomu začínáme blížit, začíná se klubat k životu obrat, zásadní a rozhodující. Nemusíme se nechat určit jen chladem a tmou svých pocitů, jen tím, co se děje okolo nás, nýbrž můžeme zároveň očekávat příchod Ježíše Krista, toho krále, který vstupuje svou láskou do našich srdcí, který nám chce vládnout a naši sklíčenost vyhánět, který nás přijímá k sobě takové, jací jsme, který dává odpočinutí naší unavené existenci. Vyhlížíme jeho pokoj, vyhlížíme vítězství nad vším zlem! Vyhlížíme nový věk, kde už ani strachu, ani pláče, ani bolesti už nebude.

Milí přátelé, můžeme tedy na svou sklíčenost pohlédnout i takto – jakože to nejhorší už máme za sebou! Zlo je přemoženo, vítězí milosrdenství! Nemusím už klesat pod svými starostmi, ale mohu se cítit přijat, omilostněn, můžu se odevzdat svému Pánu, spočinout v jeho náruči, ať se ještě se mnou děje cokoliv. Nemusím už malomyslnět, mohu se upnout na to světlo, kterého přibývá. Zbavil tě nepřítele – všechno zlé je jenom dočasné, vítězství dobrého se děje, je zřejmé! Milost Kristova přemáhá i to, čeho se nejvíc děsíme, co nás nejvíce svírá. Král už je uprostřed tebe, království boží se přiblížilo, je mezi námi! Na to se chci upnout, na to se chci fixovat proti všemu, co ovládá tento věk tmy, čím ještě budeme muset projít. Neboj se už zlého! Neboj se! O to tady do značné míry kráčí. O překonání našeho strachu, našich obav. Boží kralování, boží vláda lásky, vyhání z našich srdcí strach. Kristus je milosrdný a zlé ustupuje. Byť se mi dostalo jíti přes údolí stínu smrti, nebudu se báti zlého, neboť ty se mnou jsi. Takže? Ano, jsme všelijak sklíčeni a ustaráni, máme strach. Ale zároveň jsme plni očekávání, plni odevzdání. Kristus vstupuje do našich srdcí, přemáhá zlé, strach vyhání. Světla přibývá. Malý plamínek se rozhoří do veliké záře, která osvítí všechno. Bude slunce, bude teplo, zvítězí láska a pokoj. Království boží je mezi námi, už se děje. A jednou přijde v plnosti. Amen