DEVÁTÁ BOHOSLUŽBA DESERT - 13. 5. 2007

TÁZAJÍCÍ TÁZANÝ

Milí přátelé,
v evangeliích je nápadné, jak často odpovídá Ježíš na otázku jinou otázkou. A vůbec - jak často klade otázky. Tak třeba když se ho ptají, jestli je dovoleno uzdravovat v sobotu, odpovídá - a když vám spadne ovce do studny, nevytáhnete ji? Nebo když se ptají, proč jeho učedníci nedodržují půst, odpovídá - mohou se hosté na svatbě postit, když je ženich s nimi? Atd, atd. Kdyby si dal někdo tu práci a všechny takové případy spočítal, došel by k velmi vysokému číslu. Byl to prý běžný způsob židovských disputací - na otázku odpovídat protiotázkou, nicméně v evangeliích určitě nejde jen o běžnou metodu rozhovoru, nýbrž také o vztah k Ježíšovi samotnému. Evangelia nelíčí Ježíše jen jako zdatného a pohotového diskutéra, ale chtějí ukázat, že je zvláštním způsobem boží, zvláštním způsobem Mesiáš. A právě z tohoto hlediska je Ježíšovo kladení otázek velmi zajímavé.

Neboť obecná představa o Mesiáši je, že nám naše otázky zodpoví - zodpoví a vyřeší. Že on je tou pravou odpovědí na naše problémy. „Přijmi Ježíše, a všechno bude OK!“ volalo jednoduše až příliš mnoho křesťanů v dějinách, aniž by si připustili, že přijmout Ježíše neznamená mít všechno jasné, vyřešené a hotové, nýbrž znamená to především začít naslouchat jeho otázkám. Ježíš ti prostě nedá na všechno hotovou odpověď - žer nebo chcípni - Ježíš se ptá.

A ptá se jinak než my, ptá se hlouběji, moudřeji, ptá se po smyslu, vede nás k podstatě, dotýká se toho, co je v životě nejdůležitější.

Toto si uvědomit je důležité. Vidět Ježíše ne jako hotovou odpověď, ale jako inspirativní otázku, to je totiž bod, na kterém se rozchází ideologie a víra. Stoupenci ideologie mají všechno nalajnováno, předem připravené odpovědi, na které si nenechají šáhnout. Věřící, dá-li se to tak říci, naopak hledají, přemýšlejí, zvažují a nalézají. Vždycky znovu. Ne jednou provždy a nikdy jinak, nýbrž v rozhovoru, v pokoře a stálém objevování.

Jistě, evangelia líčí Ježíše jako Mesiáše. O to jim jde. On je jedinečnou odpovědí na lidské otázky. Ale ne tak, že si ho dosadím do rovnice, aby mi všechno předem vyřešil, nýbrž tak, že on sám mne provokuje, inspiruje, nabízí možnosti - a právě tak, často nejednoznačně, mě vede k sobě: k cestě, pravdě a životu.

Fanatici se málo ptají a na všechno mají hotovou odpověď. My však nechceme být fanatici, aspoň doufám, a proto se hodně ptáme. A teprve tehdy, když uprostřed svých otázek popřejeme sluchu otázkám Ježíšovým a vezmeme je vážně, když se necháme formovat jeho způsobem myšlení, když zakusíme, že jeho otázky se dotýkají těch největších hloubek lidského bytí, pak teprve se nám on stane jedinečným a nepostradatelným, stane se v tomto smyslu Mesiášem, totiž tázajícím tázaným, nad něhož není.

Milí přátelé, nevěřme v žádné mesiáše, kteří všechno a jednou provždy vyřeší za nás. Věřme v toho, který se nás ptá, který se dokonce sám stal největší otázkou lidských dějin. Jde totiž o to, abychom sami hledali a nalézali, proč a jak žít. Kdo si nechá líbit otázky, ten přemýšlí a posunuje se dál. Kdo hledá, najde. Amen