OSMDESÁTÁ OSMÁ BOHOSLUŽBA DESERT - 13. 3. 2016

Je přece zjevné, že vy jste listem Kristovým, vzniklým z naší služby a napsaným ne inkoustem, nýbrž Duchem Boha živého, ne na kamenných deskách, nýbrž na živých deskách lidských srdcí. Odvažujeme se to říci, protože důvěřujeme v Boha skrze Krista. Ne že bychom mohli tuto způsobilost přičítat sami sobě na základě toho, co je v nás; naše způsobilost je od Boha, který nás učinil způsobilými sloužit nové smlouvě, jež není založena na liteře, nýbrž na Duchu. Litera zabíjí, ale Duch dává život. (2K 3,3-6 )

Být křesťanem je počínání velmi svobodomyslné, a zároveň velmi odpovědné. Proč svobodomyslné? Mnozí si jistě myslí pravý opak - že křesťané jsou nesvobodní, musejí pořád cosi dodržovat, pořád kohosi poslouchat, nesmějí to a ono. Přiznejme, že je to smutné vysvědčení pro církev, pokud toto mínění o křesťanství převládá.

Neboť bible vidí křesťanskou víru úplně jinak než jako spoutanost náboženskými předpisy. Kristus nevytesal do kamene nový zákoník po způsobu Mojžíšově. Píše tak nanejvýš prstem do písku, hned je to pryč, ani to nikdo nestačil přečíst. Kristus nevymyslel žádná nová přikázání, jen jedno či dvě nadřadil ostatním, neboť v nich viděl ten nejlepší smysl zákona. Jestliže existuje nějaký „zákon Kristův“, nějaká nová smlouva, pak to nejsou příkazy a zákazy, žádné paragrafy a odstavce, ba ani žádné nové desatero, nýbrž je to jen a jen láska, láska k Bohu a k lidem; to je podstata - být milujícím, milosrdným, být hnut soucitem.

Je přece zjevné, píše apoštol Pavel, že vy jste listem Kristovým, napsaným ne inkoustem, nýbrž Duchem Boha živého, ne na kamenných deskách, nýbrž na živých deskách lidských srdcí. Křesťanství je velmi svobodomyslné a velmi radikální náboženství - radikální v tom smyslu, že neustále relativizuje základy, na nichž vzniklo, jako by podkopává jistoty, z nichž vyrostlo, otřásá svými vlastními předpoklady. Už ne inkoust nějakého náboženského kodexu, už ne kamenné desky zákona, nýbrž živé lidské srdce, které se mění působením Ducha. Praktické projevy milosrdenství jsou více než zákon, o kultu a obřadech nemluvě; soucit a odpuštění je víc než příkazy desatera, jak nás Ježíš ve svých rozhovorech s farizeji a zákoníky, s celníky i ženami cizoložnými, stále znovu přesvědčuje. Pavel to pochopil a snaží se toto evangelium interpretovat. Už ne litera zákona, napsaná či vytesaná, nýbrž proměna našich srdcí, my sami jsme tím zákonem Kristovým, když nás Duch boží vede k lásce.

To je hodně odvážné Pavlovo vyjádření, neboť takové pojetí rozbíjí starozákonní náboženský systém (to se v křesťanství skutečně stalo), do značné míry narušuje veškerý náboženský systém (ne náhodou se sekularizace společnosti vyvinula právě na půdě křesťanství) a mnozí mají za to, že takové pojetí podrývá i všeobecnou morálku (i to se možná stalo, ale zdaleka to není tak jisté, neboť morálka se v průběhu staletí těžko počítá a měří...). Každopádně být křesťanem znamená tato rizika na sebe vzít, tohoto kroku se odvážit, tuto svobodu Ducha lidem nabízet.

Ale aby si někdo nemyslel, že se tu doporučuje úplná anarchie - samozřejmě, že desatero je dobré, samozřejmě, že Ježíš říká: jdi a nehřeš víc, samozřejmě, že nepřišel zákon zrušit, ale naplnit... Avšak o to jde, že zákon už v Kristu není nad milosrdenstvím, nýbrž milosrdenství je nad zákonem! Můžeš milovat i člověka provinilého! Předpisy samy nemají moc člověka měnit, avšak Duch ano!

Je to odvážný přístup, ale Pavel jakožto vynikající znalec zákona tu odvahu má, Kristus je pro něj víc než předpisy. Odvažujeme se to říci, protože důvěřujeme v Boha skrze Krista. Je to tedy otázka důvěry, důvěry vůči Bohu. Je to otázka víry v Boha skrze Krista. Pavel tu odvahu má, máme ji i my? V co věříme? V literu zákona, nebo v Ducha milosrdenství?

Na druhou stranu však být křesťanem není jen svobodomyslné, nýbrž zároveň a právě proto i velmi odpovědné. Jestliže my sami jsme listem Kristovým, jestliže naše proměněná srdce jsou Novým zákonem, novou smlouvou, pak na každém z nás neskonale záleží. Člověk, když to domyslí, mohl by až zakolísat, mohla by nás přepadnout tíha odpovědnosti, která hrozí ochromit. A proto je velmi užitečné si uvědomit, co tu Pavel hned říká - že totiž my nejsme způsobilí sami ze sebe, nýbrž z Boha. To není naše odpovědnost ve smyslu „s námi to stojí a padá“, nýbrž je to odpovědnost, která počítá s působením božím. My se nemusíme pod tíhou odpovědnosti hroutit, ale můžeme s překvapením zjišťovat, co všechno dobrého Duch boží v lidech působí a čeho dobrého jsme schopni. Pavel říká: On nás učinil způsobilými sloužit nové smlouvě, jež není založena na liteře, nýbrž na Duchu. On nás činí způsobilými k milosrdenství a pravdě, on - když budeme chtít, když se jeho Duchu otevřeme - nás uschopní k odpuštění, smíření a pokoji, on způsobí, že v pravou chvíli jsme hnuti soucitem a posloužíme svým bližním.

Tímto pohledem pak můžeme vidět svůj život - že je to velká milost, když Duch Boha živého nás takto proměňuje a uschopňuje. Samotná litera nás nezmění, zákon by nás drtil tíhou odpovědnosti. Naproti tomu Kristus člověka pozvedá a zve nás k velkým věcem.

Když takto sami sebe uvidíme, pak můžeme snad pochopit i to poněkud dramatické Pavlovo vyjádření, že litera zabíjí, ale Duch dává život. V těch nejdůležitějších životních okamžicích příkazy a zákazy máloco zmohou. Ale milosrdenství Kristovo je životodárné. Amen