OSMDESÁTÁ ŠESTÁ BOHOSLUŽBA DESERT - 10. 1. 2016

Třetího dne byla svatba v Káně Galilejské. Byla tam Ježíšova matka, na svatbu byl pozván také Ježíš a jeho učedníci. Když se nedostávalo vína, řekla Ježíšovi jeho matka: Už nemají víno. Ježíš jí řekl: Co to ode mne žádáš! Ještě nepřišla má hodina. Matka řekla služebníkům: Udělejte, cokoli vám nařídí. Bylo tam šest kamenných nádob, určených k židovskému očišťování, každá na dvě až tři vědra. Ježíš řekl služebníkům: Naplňte ty nádoby vodou! I naplnili je až po okraj. Pak jim přikázal: Teď z nich naberte a doneste správci hostiny! Učinili tak. Jakmile správce hostiny ochutnal vodu proměněnou ve víno – nevěděl. Odkud je, ale služebníci, kteří vodu nabírali, to věděli – zavolal si ženicha a řekl mu: Každý člověk podává nejprve dobré víno, a teprve když už se hosté napijí, víno horší. Ty jsi však uchoval dobré víno až pro tuto chvíli. Tak učinil Ježíš v Káni Galilejské počátek svých znamení a zjevil svou slávu. A jeho učedníci v něho uvěřili. (J 2,1-11)

Na svatbě došlo víno. Není řečeno, jestli hosté pili víc, než se čekalo, anebo se snad víno zkazilo, či snad prostě málo objednali – každopádně nastává prekérní situace. Tam, kde měla být hojnost, plná smíchu a veselí, není co pít, budeme tu sedět jako u suchánků. Divná svatba...

Příběh vypadá vesele, ale obsah je dosti závážný. Uvážíme-li, že v Novém zákoně je svatební hostina metaforou božího království, znamená to, že naší životní radosti jednou může dojít dech. Že i na cestě božího království se může cosi zadrhnout, že pozitivnímu životímu nasměrování prostě dojde šťáva, že najednou není z čeho a není co, není kde brát a není co přijímat, motory se zadřely, došel benzín a dál už to nejde.

Tak se to může stát a také stává, že i na té nejlepší cestě najednou není kde načerpat, není jak pokračovat. Chceš se radovat z božích darů, vděčně je přijímat, chceš žít v lásce a pravdě, chceš šířit milosrdenství a právo, chceš milovat bližní, chceš přemáhat bezohlednost přátelstvím – to všechno je krásné, je to cesta božího království v tomto světě, ale jednoho dne se může stát, že zůstaneš trčet jak blbec na poušti, plácat se jak ryba na suchu, a nebude jasné, co dál.

I učedník božího království, a právě on, může se takto ocitnout bez pití, bez radosti, bez výhledu vpřed – a nedojde naplnění to, k čemu směřoval, všechno se zhatí, jako by se nedostávalo toho hlavního, totiž naděje, která posiluje a pozitivní nasměrování umožňuje.

Smutná svatba bez vína, smutná radost bez naděje.

Ale pak jsou tu naši bližní, kteří to vidí: Když se nedostávalo vína, řekla Ježíšovi jeho matka – už nemají víno. Naštěstí jsou tu blízcí lidé, kteří si včas všimnou, rozpoznají vážnost situace. A nejsou lhostejní. Když na cestě božího království dojde energie, jsou důležití lidé okolo nás, kteří dobře vidí, dobře chápou a chtějí nám pomoci. Pozor, není to ovšem služba medvědí, která se bohužel v takových situacích často vyskytuje. Chtít pomoci ještě neznamená opravdovou pomoc! Tam, kde se nedostává naděje, je třeba opatrnosti a citlivosti. Však Ježíšova matka nejde konat sama – neporoučí, doneste štoudve, já to tady zachráním! Ne, i ona se obrací ke Kristu. Účinná pomoc nebývá ve splašené aktivitě, ale v aktivitě uvážlivé, která jde za tím podstatným, která chápe nouzi a hledá správné řešení. Víme, bohužel, že se neuváženou aktivitou dá napáchat i docela dost škod. Naše vzájemná pomoc nemusí být jenom v tom, že si něčím rychle posloužíme, ale v tom, že odhalíme podstatu lidské nouze a svěříme ji odborníkovi. Svěříme ji tomu, který má moc tuto nouzi překonat a člověka opravdu pozvednout.

Podle Jana Ježíšova matka dobře ví (už ve 2. kapitole), jakou má Ježíš moc, jak dokáže člověku pomoci. On je tím nejlepším lékařem. On dokáže dát novou naději. Překvapivé ovšem je, že Ježíš se zpočátku zdráhá: Co to ode mne žádáš! Ještě nepřišla má hodina! Ježíš patrně nechce odhalit hned na začátku tajemství svého vítězství – to nastane až v ukřižování a vzkříšení, k tomu má člověk dospět, sám dojít, to není věc nějakého jednorázového zážitku, který by chtěl Ježíš na tebe vybalit hned při prvním setkání. To je až finále, vyvrcholení evangelia, k němuž si musíš prošlapat cestu.

Ale matka přesto věří, že on může pomoci a že pomůže. Nenechá se odradit Ježíšovým zdráháním. Naši bližní, kteří vidí naši nouzi, naše sucho, jsou důležití právě v tento moment, jako ti, kdo věří, kdo důvěřují, že pomoc je možná. Že naději, které se nám nedostává, může Ježíš dát. Matka začíná konat, v důvěře, že Ježíš pomůže. Nepomáhá sama, resp. pomáhá tak, aby on mohl člověka pozvednout. Matka řekla služebníkům – udělejte všecko, cokoli vám nařídí. To je bezmezná důvěra v možnosti Ježíšovy, ale zároveň by to byla dost šílená věta, kdyby se týkala jiného člověka než Syna božího. Udělat všecko, cokoli vám někdo nařídí, to rozhodně není správné, vykonávat slepě rozkazy je nebezpečné, žádnému člověku bychom neměli přiznávat takovouto absolutní moc, na nikoho bychom neměli delegovat tak bezvýhradné privilegium. Jedině na toho jednoho, který ztělesňuje boží lásku. Ostatním lidem sice můžeme také věřit, také konat, co oni přikážou, ale nikdy ne bezvýhradně, v totálním odevzdání. Když se však svěříme Ježíši Kristu, začnou se dít nové a nečekané věci. Pomoc je možná. Bezvýchodný stav může být překonán. I v beznaději lze u něj načerpat a vykročit nově.

Bylo tam šest kamenných nádob určených k židovskému očišťování. Očišťování: to je to naše životní pachtění, které nás tak vyčerpává – někdy pomáhá, ale někdy zůstává zoufale prázdné. Máme všelijaké způsoby, jak se očišťovat, jak regenerovat, jak se občerstvovat, ale někdy už to prostě nefunguje a musí se vzít život za jiný konec. Voda je někdy skvělá, ale někdy slabá, teď jde o to, co s ní Ježíš udělá. Náš život je dobrý, někdy více, někdy méně, ale když se ho Kristus ujímá, děje se zázrak, zázrak proměny. Naše voda života dostává novou chuť! A chuť vynikající!

To je ten zázrak, že i v beznaději dokáže Kristus občerstvit. I tam, kde jsme uvízli na mělčině, najednou je tu nová radost, nová vzpruha! To je ten zázrak, že situace, která hrozila katastrofou, je odvrácena! Bylo sucho, ale najednou je co pít! Byla nouze, životní krize, vyhoření, ale teď je tu nová naděje, nový obsah, nové možnosti. A to je chuť vynikající. To je radost, to je hostina, svatba a veselí. Můžeš se radovat z božích darů, vděčně je přijímat, můžeš žít v lásce a pravdě, můžeš šířit milosrdenství a právo, můžeš milovat bližní, můžeš přemáhat bezohlednost přátelstvím – to všechno Kristus dává. Zachrání tě, neuvízneš na suchu, nemineš se cílem. Jeho láska je víc než naše životní havárie, jeho milosdrenství tě přijme a – všimněme si – neptá se, jestli si to zasloužíš. Prostě ti to víno dá, ať jsi abstinent nebo ochmelka, ať jsi slušný člověk nebo gauner. Je to pro všechny.

A další věc je fantastická – s přibývajícím časem je Ježíšovo víno čím dál chutnější. Po svatební krizi je víno lepší než na začátku. Cesta božího království, když projde zkouškami, když překoná bezvýchodnost, je pak kvalitnější, s novou energií.

A to je úžasná zvěst i pro naše chvíle nejtěžší, pro naši opuštěnost, náš zármutek či chvíle umírání. Můžeme vědět, že to nejlepší víno je pro nás připraveno i ve chvíli největšího sucha, největší nouze. Ty jsi však uchoval dobré víno až pro tuto chvíli. V tom je záchrana, spasení člověka, v tom je vítězství lásky.

Na závěr ještě nepřehlédněme to, co se v textu říká hned na začátku. Ta svatba byla třetího dne. A třetího dne v biblické symbolice znamená, že život vítězí nad smrtí. Amen