OSMDESÁTÁ DRUHÁ BOHOSLUŽBA DESERT - 14. 6. 2015

Když pán ustanovuje nad svou čeledí služebníka, aby jim včas dával pokrm, který služebník je věrný a rozumný? Blaze tomu služebníku, kterého pán při svém příchodu nalezne, že tak činí. Amen, pravím vám, že ho ustanoví nade vším, co mu patří. Když si však špatný služebník řekne: Můj pán nejde, a začne bít své spoluslužebníky, hodovat a pít s opilci, tu pán toho služebníka přijde v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou netuší, vyžene ho a vykáže mu úděl mezi pokrytci; tam bude pláč a skřípění zubů. (Mt 24,45-51)

Že je ustanoven někdo nad někým, jeden nad druhým - to nás velmi zaměstnává a často trápí. Vztahy mezi nadřízenými a podřízenými, způsobilost k výkonu funkce, odpovědnost zvolených, mravní profil jmenovaných atd. atd. - to jsou témata, která nás nepřestávají zajímat (a nejednou i rozčilovat), zejména pak jsme-li těmi dole, těmi podřízenými, tedy běžnou čeledí.

A není to špatně. Ježíš sám funkcionáře své doby také nijak nešetří a těm, kteří mají určité postavení, kteří mají za druhé lidi odpovědnost, nastavuje poměrně přísné, náročné zrcadlo.

Především - vidíme z textu - má být zřejmé, že smyslem takového ustanovení někoho nad někým je služba. Pán ustanovuje nad svou čeledí služebníka! Už jenom v tom je právě dnes (ale asi i vždycky) velký kámen úrazu. Který nadřízený chápe své postavení jako službu?! Který funkcionář vidí sám sebe jako služebníka?! Obávám se, že málokterý; že předsedové chtějí hlavně někomu předsedat, ředitelé někoho řídit, velitelé někomu velet, vládcové někomu vládnout - ale že by chtěli někomu sloužit? Všichni chtějí hlavně společenské postavení a vysoký plat - k tomu se nám představa služebníka zrovna moc nehodí. Podle našeho běžného pojetí je služebník spíš nějaký chudák, který musí poslouchat cizí rozkazy, nejlépe vychrtlý jak matka Tereza, za málo peněz. Že by nějaký vypasený funkcionář v limuzíně mohl být služebníkem, nám snad ani na mysl nepřijde... Majitel firmy, ředitel, politik...

Ale Ježíš říká jednoznačně - nad čeledí je ustanoven služebník, který má lidem zajišťovat obživu. Jeho posláním je včas dávat čeládce pokrm. Zaměstnavatel, ředitel, předseda, mistr i ministr - člověk nadřízený koná službu, službu zaměstnancům, službu veřejnosti, službu jednotlivcům vždy znovu hladovým a někdy nenasytným. Blaze tomu funkcionáři, který to pochopil, který koná službu, který plní svěřený úkol. Šťastný služebník, který tak činí, kterého pán shledá věrným a rozumným. Který se nezpronevěří, který i bez dozoru za zadkem řádně a spolehlivě koná svou práci ve prospěch bližních.

Ale pozor, Ježíš nemluví jen o funkcionářích, o těch druhých, ale zcela jistě o každém z nás. Není snad každý člověk povolán ke službě svým bližním? Není právě naše postavení nějakým způsobem vhodné k tomu, abychom nějak posloužili druhým? Není to naše křesťanské poslání, včas a spolehlivě sytit ty, kdo hladovějí? Pomáhat těm, kdo strádají? Blaze tomu, kdo i bez dozoru, věrně a rozumně pomáhá druhým; šťastný člověk, který zcela samozřejmě využívá svého společenského postavení – ať už je kdekoliv - ku prospěchu bližním.

Šťastný člověk - tu jsme u toho. Jsme šťastní lidé? Je nám blaze? Co když nám ke štěstí chybí právě samozřejmost a radost služby? Co když za svou neochotou tušíme velké vlastní pokrytectví? Kdy jsme tě, Pane, viděli hladového a nasytili jsme tě?, ptají se jedni udiveně a šťastně; kdy jsme tě, Pane, viděli hladového a nenasytili jsme tě?, ptají se druzí udiveně a nešťastně.

Ale ještě není pozdě. Ježíš nevypráví své podobenství, aby nás zdeptal, abychom se poznali především v tom špatném. Vypráví, aby nás varoval, povzbudil, zachránil. Ještě je čas! Z kontextu okolních veršů vyplývá - ba právě teď je čas! Ten Pán, který nás ustanovil nad druhými, abychom je chránili a sytili, ten Pán přichází, co nevidět je tu, a nese možnost prožít život dobře. Nese sice i možnost pláče a skřípění zubů, tedy možnost pitomého vzteku člověka nad sebou samým, ale preference toho Pána, jeho záměry jsou jasné: chce pro člověka to nejlepší.

Můžeme toho Pána vyhlížet a vítat, můžeme mu třeba zpívat nebo mu naslouchat, zkrátka můžeme s ním počítat - i když si třebas dává hodně na čas. Budeme-li však vědět o jeho blízkosti, budeme-li se s ním setkávat ve svých bližních, pak i v našich srdcích začne vítězit ochota dělat něco pro druhé. Ano, někdy jsme nevěrní a nerozumní; místo služby nepatrným raději dáváme druhým pocítit svou nadřazenost. Ale ještě je čas to změnit. I nás chce Pán ustanovit nade vším, co mu patří. I my a všechna čeleď okolo můžeme vejít do jeho radosti. Amen