SEDMDESÁTÁ PÁTÁ BOHOSLUŽBA DESERT - 15. 6. 2014

On nám také vtiskl svou pečeť a do srdce nám dal svého Ducha jako závdavek toho, co nám připravil. (2K 1,22)

Slyšíme-li, že nám byla vtisknuta pečeť, nezní to na první poslech zrovna příjemně. Nejen pro bolestivou představu povahy fyzické, ale také pro významové asociace, které s sebou vtisknutá pečeť nese. Mít vypálen cejch rozhodně není obraz žádoucí svobody.

A dokonce ani Kralický překlad, který nemluví o pečeti, nýbrž o znamenání, nám to příliš nevylepší. Vždyť je-li někdo poznamenán, eventuelně má-li někde nějaký záznam, či se dokonce ocitl na seznamu, jistě není o co stát. Takové znamenání, stejně jako vypálený cejch, bychom si raději ušetřili. Bolí to jako když se rozpálené železo dotkne kůže: co se stalo, nelze odestát; co ulpělo, nelze smýt; co se odehrálo, nelze zvrátit; v čem vězíme, z toho se nelze vymanit; co jsme nezvládli, nelze napravit. Cejch naší viny je vypálen hluboko v našem životě, než aby šel jednoduše zahladit či zakrýt.

Ale když si toto uvědomíme, pak tím paradoxněji a osvobodivěji nám může zaznít biblické slovo, které tu o pečeti, o poznamenání mluví ve smyslu nanejvýš pozitivním. Z kontextu je zřejmé, že Bůh nám v Kristu vtiskl svou pečeť lásky, on nás v Kristu poznamenal svým milosrdenstvím, on nás postavil na pevný základ, nezničitelný a trvalý. Vtiskl nám skrze Krista pečeť pro budoucnost; neseme ji na sobě, a ta pečeť je znamením boží přízně, boží sympatie, božího smíření a božího pokoje. Díky tomu, co se stalo v Kristu, tedy - díky tomu, co on říkal a dělal, díky jeho oběti a vzkříšení, je teď člověk poznamenán znamením naděje, je oddělen, označen, pro dobrou boží budoucnost. A tohoto znamení naděje nás nikdo nemůže zbavit, právě tento cejch lásky nelze seškrabat, zahladit, nijak odstranit. Pečeť kristovské lásky, pečeť lidství - člověk je poznamenán pravdou, určen ke svobodě, oddělen k radosti a pokoji.

Když takto, z této perspektivy pohlédneme na svůj život, pak najednou vidíme - co jsou všechna naše selhání, naše neúspěchy, naše neschopnosti proti tomuto znamení naděje? Proti pečeti lásky, která je nám vtisknuta pro budoucnost?

Přes všechno, co se stalo, co na nás během let ulpělo, v čem vězíme a co jsme nezvládli, přes všechno, co vláčíme s sebou až do smrti, přes to všechno jsme boží, v Kristu můžeme žít život důstojný, všechny naše dny patří Bohu a nikdo a nic nás nemůže odloučit od jeho lásky, která je v Kristu Ježíši.

A navíc - nejenže nám vtiskl svou pečeť, ale také nám dal do srdce svého Ducha jako závdavek toho, co nám připravil. nejsme tedy jenom pasivní dobytek, kterému majitel vypálí do kůže číslo, nejsme jen tupé ovce, nesoucí cejch svého vlastníka, ale můžeme být svobodní lidé, plni Ducha, aktivní, činorodí, nakažliví v milosrdenství a pravdě, inspirativní pro druhé, ovlivňující běh věcí a sami poznamenávající vztahy mezi lidmi. V Duchu božím, v Duchu Kristově, který koná dílo lidské vzájemnosti, solidarity, smíření a pokoje, terpve nabývá ta řeč o pečeti praktického významu. Je-li srdce plné Ducha, pak se najednou děje ten zázrak, že co se událo, lze odpustit, co ulpělo, může být smyto, v čem vězíme, lze překonat, co jsme nezvládli, lze napravit.

Člověk poznamenaný v Kristu láskou; člověk, jehož srdce je plné Ducha božího - ten sám je nadějí a naději působí. Je to závdavek pro budoucnost. Pro každého z nás je připraveno ještě mnohem víc, než jsme dosud zažili, pro každého z nás je připravena hojnost božího milosrdenství, hojnost veselí před obličejem božím. Srdce plné Ducha již teď může to zakoušet. Amen