ŠEDESÁTÁ DRUHÁ BOHOSLUŽBA DESERT - 10. 2. 2013

Tak Bůh miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. (J 3,16)

1. Tak Bůh miloval svět - to není žádná samozřejmost, vidět Boha jakožto milujícího, jakožto lásku. Člověk vědomě či podvědomě touží spíš po Bohu spravedlivém, který by byl garantem řádu a spravedlivé odplaty. Jestliže Bůh miluje svět - a je tu řečeno, že si ho zamiloval, to sloveso je v řečtině nedokonavé - pak je to důvod k úžasu a velké radosti, že se vší bídou, všemi otřesnými událostmi, se vší zpupností a pýchou člověka, přesto je svět milován, a jsme milováni my. Základní strukturou všeho je boží láska, boží milost. To je to nejsilnější, nejmohutnější, z čeho smíme žít.

V Janově evangeliu je svět viděn opravdu hodně negativně, hodně černě. Je to pojem, který vypovídá spíš o lidské zvrácenosti, než o něčem pozitivním. A právě tento svět, který ve zlém leží, který je plný krutosti, bolesti a vin, přesto Bůh miluje svou nepodmíněnou, všepřesahující láskou. To znamená - tady nevítězí odsudek, zloba, ošklivost, výčitky, nic takového, ale vítězí láska, která nás bere takové, jací jsme. Tento v mnohém šílený svět je Bohem milován, a také my jej můžeme a máme milovat. Bůh se se světem solidarizuje, Bůh sám sebe sekularizuje, tedy ani my se světa nemusíme štítit, ale s radostí v něm můžeme žít.

Ale pozor! Že se nad naším šíleným světem klene boží láska, to ještě neznamená, že je všechno v pořádku, že můžeme nečinně přihlížet, jak člověk ubližuje svému okolí, jak se lidé k sobě chovají zle. Bůh není láska nečinně přihlížející, ale je to naopak láska aktivní, která koná, která se nasazuje, která se dává všanc:

2. Tak Bůh miluje svět, že dal svého jediného Syna. Do tohoto všelijak nepřátelského a leckdy krutého světa posílá to nejcennější, co má: totiž rozdává sebe, svou lidskost, boží lidskost, ryzí, pravdivou a milující. Bůh dává kus sebe, na svět přichází člověk, který je mu nejblíž, který koná jeho dílo, který v lidském těle jeho lásku zpřítomňuje. A asi ne náhodou je tu řečeno, že jde o jediného, jedinečného Syna, druhý takový nebude, nejde ho nahradit. Tento boží člověk se narodil, přišel na svět, zjevil nám lásku, a právě on byl zrazen, potupen, trpěl a byl zabit. To nejcennější, co lidské dějiny v jednom člověku zakusily, náš zlobný a nepřátelský svět nepřijal, odvrátil se a pokusil se toho zbavit. Takhle Bůh dává to nejcennější, co má – vstupuje nejen do života, do světa, ale i na smrt. Tak silně si Bůh svět zamiloval, že i tento trpký konec podstoupil. Rozdává svou lásku až do těchto důsledků, do strašných a krvavých odmítnutí.

Na tohle asi nemáme. Nechat to naše nejcennější zahubit? Rozdat své nejmilejší, dát všanc svou ryzost, své dobré úmysly? Nechat si poplivat a zlikvidovat to, na čem nám nejvíc záleží? Takovou lásku v sobě jen velmi ztěžka nalézáme, takovou silou ducha jen výjimečně disponujeme. Možná, že této boží náročnosti ani dobře nerozumíme, zůstává to pro nás přece jen tajemstvím, proč takto trpce jsou ty nejkrásnější věci vykoupeny.

A přece v tomto vydání se až nadoraz, v tomto rozdání sebe sama, je nějaká základní naděje, která takovou lásku v budoucnu zhodnocuje, která přináší vynikající užitek. Má to cenu rozdávat lásku i v nepřátelském světě. Má to cenu milovat člověka, přes všechny lidské zvrácenosti. Má to cenu milovat svět, i když si nad ním někdy zoufáme:

3. Aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. V této lásce, která se dává všanc, až na smrt, je obrovský účinek pro ostatní lidi. Je to memento, je to apel, je to výzva. Je to, jak se říká, spasení. Když si to uvědomíme, jak v Kristu Bůh rozdává sám sebe, a jsme tím zasaženi, tak věříme, že to nebylo zbytečné, ale že je to pro svět zachraňující. Vstoupit do tohoto světa s láskou, milovat svět přes všechny jeho hrůzy, to má šanci, to má budoucnost pro každého jednotlivého člověka! Ukazuje se, že láska nezmizí, ona se neztratí, i když člověk umírá. Naopak - probouzí důvěru, probouzí víru, která si uvědomuje úžasnou obdarovanost, úžasné milosrdenství. Probouzí víru, která boží lásku opětuje a chce v ní žít.

Každý, kdo přitaká boží lásce v Kristu, ten žije pak vděčně a vidí i svůj úděl nadějně. Neboť taková událost - důvěra ke Kristu, víra v boží lásku - nevede k zahynutí, k rezignaci a rozkladu, nýbrž vede k životu, k životu božímu, životu věčnému.

Zdá se vám častokrát, že svět se řítí do záhuby? Že všechno je pořád horší? Že takhle to dál nejde? Pak si vzpomeňte, že v Kristu je tu i opačný pohyb - nejdeme k zahynutí, nesměřujeme k totálnímu výbuchu, k závěrečné katastrofě. Víra je pozitivní nadějnost, víra je naděje.

Můžeme tedy říci - boží láska ke světu dává šanci každému člověku. Já mohu skrze Krista vidět i svou vlastní budoucnost nadějně. To, co se v Kristu stalo, mohu vděčně přijímat a být tak posílen a povzbuzen. Mohu i já žít v lásce, která koná dobré věci a která - přestože to s ní třeba občas nedopadá dobře - může být úžasnou vzpruhou zas pro další lidi. A vůbec pro život na zemi. Člověk může brát podíl na životě dobrém, životě věčném. Svět se zdá někdy šílený, ale díky Bohu, jsou tu i obrovské šance. Amen