TŘICÁTÁ ŠESTÁ BOHOSLUŽBA DESERT - 9. 5. 2010

V tu hodinu přišli učedníci k Ježíšovi s otázkou: „Kdo je vlastně největší v království nebeském?“ Ježíš zavolal dítě, postavil je doprostřed a řekl: „Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského. Kdo se pokoří a bude jako toto dítě, ten je největší v království nebeském.“ (Matouš 18,1-4)

Kdo je vlastně největší v království nebeském? Ta otázka nemusí vyjadřovat jen touhu po zadostiučinění, eventuelně touhu po moci, nýbrž může být i docela sympatickým pokusem zjistit Ježíšův názor, na čem vlastně v životě záleží, co je nejdůležitější, v čem spočívá skutečná velikost člověka. Kdo je v království božím největší? To znamená - podle čeho je třeba hodnotit lidský život, kde jsou ty pravé hlubiny lidského bytí?

Ježíšova odpověď je zvláštní. V drobném happeningu, téměř „body artu“, zavolá Ježíš dítě, postaví je doprostřed a ukáže na ně.

To je svého druhu skandál, ne jenom proto, že na hluboké otázky se obvykle neodpovídá takto konkrétně, ukazováčkem, ale především proto, že je dost opovážlivé dospělým a zkušeným stavět před oči nedospělé a nezkušené mládě. Dítě je přece jiná kategorie, nemůže přece v konkurenci s dospělými obstát! Ale Ježíš nás učí, že i dítě, leckdy nepoučené, a někdy ještě naivní, má nám co říci. Máme si dětí všímat. A jako by to nestačilo, Ježíš dokonce dává děti dospělým za příklad: Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského.

To už je na pováženou. Jak to Ježíš myslí? Vyzývá snad k nějaké infantilní spiritualitě? K romantickému návratu do dětství? Či dokonce snad k hloupému a ponižujícímu kultu dítěte? To snad ne!

Bylo by chybou slyšet z Ježíšových slov, že máme být ve všem jako děti, to by přece nedávalo smysl - a děti by byly první, kdo by na takový úlet dospělých doplatil. Nejde o to, být ve všem jako děti, jde o to, že právě děti mají v sobě něco, co je žádoucí, něco, co jako dospělí často ztrácíme a co se od nich můžeme učit. Kdo se pokoří a bude jako toto dítě, říká Ježíš, ten je největší v království nebeském. Skutečná velikost člověka je tedy v určité dětské pokoře.

Ale co to je? V čem a jak je dítě pokorné? Když vidíte, jak jsou děti někdy bezohledné, sobecké a sebestředné, je vám jasné, že v rovině mravní to asi spočívat nebude. Pokud jde o morálku, jsme stejné potvory, děti jako dospělí.

Tak v čem to je? Co je v dětech lepšího? Mluvívá se o tom, že v dítěti je velmi silná porce důvěry. A je to fakt, kdo z vás zažil tu situaci, že přecházíte frekventovanou ulici a dítě samo se vás chytlo za ruku, s důvěrou vložilo svou ručičku do vaší, protože vědělo, že je lépe převedete než by dokázalo samo, kdo to pocítil, ten ví, o čem je řeč. Taková důvěra, to je opravdu síla. Je to tak. A této pozitivní důvěře se můžeme od dětí učit. Ale přece jen bych nerad skončil poněkud barvotiskovým líčením, jak se máme svěřit do boží péče, vložit svou ručičku do jeho a o nic se nestarat. Ano, důvěra je skvělá, ale pojďme o kus dál.

Vidím sílu dětské pokory ještě v něčem jiném: totiž v nehotovosti a předběžnosti. Dítě mnohem víc než dospělí žije pro budoucnost. Pořád se na něco těší, žije z toho, co bude. Ví, že to pravé a důležité je teprve před ním. Poznává, připravuje se na to, co přijde. Roste; stává se větším. A to je ono. Dítě je budoucnosti plné; přijímá ji, chce ji. Věří, že bude dobrá, jde jí naproti. Někdy si možná představuje o své budoucnosti i dost pohádkové věci, sní, ale nijak mu to nebrání v snažení svou budoucnost aktivně ovlivňovat.

To je úžasný přístup k životu. Dynamický, důvěřivý, učenlivý, aktivní a otevřený.

Právě to je jistě Ježíšovo téma, to nám chce říci. Ptáte se na velikost člověka? Co jsou ta pravá měřítka, podle nichž hodnotit? Chcete vědět, kdo je opravdu velký? Pak se obraťte ze své statické zakonzervovanosti, kdy od budoucnosti už tak málo čekáte; vraťte se k dětské naději v budoucnost, zbavte se domnění, že jste už hotoví, nebo dokonce opotřebovaní, kteří už všechno znají a nic je nepřekvapí; probuďte se, mějte ještě sny o životě, učte se nové věci, připravujte se na čas, který přichází, přijímejte budoucnost jako příležitost, v otevřenosti a nehotovosti, když ne rovnou dychtivosti.

Takoví lidé, takové děti, jsou největší v království nebeském - tj. v čase, který přichází, v čase, kdy boží láska bude všude vládnout. A ten čas už je tu, království boží se přiblížilo, boží láska už v mnohém kraluje, a tito lidé, tyto děti, obráceni k budoucnosti - ať je jim deset nebo devadesát - jsou v tom opravdu velcí, to jsou ti, na nichž stojí svět. Skrze jejich naději děje se v tomto světě láska.

Tak jako dítě se těší do školy, aby se pak ještě více těšilo na prázdniny, tak se všichni těšme z každého nového dne, plného starostí, abychom se tím více těšili z lásky, která starosti přemáhá, která je nám nabídnuta a která jednou naplní tento svět, všechno, co jest. Amen