TŘICÁTÁ ČTVRTÁ BOHOSLUŽBA DESERT - 14. 3. 2010 - IN MEMORIAM MILOŠ HRABAL

Pane Bože, můžeme nerozumět, můžeme nechápat, můžeme se mýlit. Život je zvláštní, složitý a smrt zlá. A přece se obracíme k tobě, který jsi láska, který jsi víc než náš rozum a naše myšlení, který nás zachraňuješ skrze Ježíše Krista ukřižovaného a vzkříšeného. Ke komu jinému bychom šli? U tebe je bezpečí, ty jsi před námi, k tobě směřujeme. Prosíme tě, potěš nás a posilni, upokoj a rozvesel! Amen

Nikdo z nás nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá. Žijeme-li, žijeme Pánu, umíráme-li, umíráme Pánu. Ať žijeme, ať umíráme, patříme Pánu. (Římanům 14,7-8)

Rozumíme snad těm slovům, že nikdo z nás nežije sám sobě. Vždycky jsme přece ve svém životě odkázáni na druhé, vždycky patříme ještě někomu, nějaké rodině, nějaké pospolitosti, nějakému okruhu přátel. Nežijeme jen sami pro sebe, žijeme především pro druhé. Sloužíme těm, které máme rádi, žijeme pro ně.

Křesťanská víra k tomu ovšem ještě vyznává - nikdo z nás nežije sám sobě, ale žije zároveň také svému Pánu. Svému Stvořiteli, tedy té autoritě, která nás předchází a převyšuje, která život působí a umožňuje. Každý z nás je za svůj život odpovědný nejen sobě či svým bližním, ale také autoritě, která je nade vším, autoritě, bez níž není nic, tedy ani nikdo z nás. Žijeme-li, žijeme Pánu. Možná to víme, možná ne; možná to jen tušíme: žijeme-li svůj život, děje se tak před očima božíma. Život není jen náš projekt, náš program, podle kterého jedeme, ale život je dar, život je nám svěřen. Žijeme Pánu, žijeme svému dárci. Pak nastává samozřejmě důležitá otázka - jak žijeme? Naplňujeme boží poslání či nikoliv?

Ale v tom křesťanském vyznání, že žijeme Pánu, není jen volání po odpovědnosti; ono je to především vyznání důvěry. Vyznání důvěry, že ať se v životě se mnou děje cokoliv, třebas zlého a těžkého, není to zbytečné a má to smysl. Nejsem opuštěn! Nejsem ponechán na pospas své samotě ani v utrpení, ale někomu patřím, můj život má smysl, můj život - navzdory soužení - směřuje k dobrému cíli. Je tu někdo nade mnou, kdo mě má rád. Přijde-li pak čas umírání, smím důvěřovat, že i tehdy patřím svému Pánu, té milosrdné autoritě, která zachraňuje, vysvobozuje, a nakonec všechno převyšuje. Na boží lásce ani naše smrt nemůže nic zvrátit. I když umíráme, patříme Bohu. Vracíme svůj život tomu, kdo nám jej propůjčil.

O tom je také příběh Ježíše Krista, ukřižovaného a vzkříšeného: Ani utrpení, ani prohra, ani umírání, ani smrt, nečiní náš život nesmyslným a zbytečným. Právě naopak - život navzdory utrpení, navzdory smrti, má svůj dobrý cíl, je-li zakotven v boží lásce.

Ať žijeme, ať umíráme, patříme Pánu. Tato důvěra v boží lásku ať nás povzbuzuje a provází po celý život. Tato důvěra ať nás vyzbrojuje a naplňuje naše dny dobrým obsahem. Amen