TŘICÁTÁ BOHOSLUŽBA DESERT - 8. 11. 2009

Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce. (J 15,15)

Podstatou rozmanitých náboženství je služba božstvu. Člověk se podrobuje božské autoritě, sebe sama chápe jako podřízeného, poslouchajícího, vykonávajícího hůře či lépe boží nařízení. To nemusí být hned špatné. Nejde-li o poslušnost slepou, o podřízenost bezmyšlenkovitou či fanatickou, pak lze říci, že toto sebepochopení člověka obsahuje pro naši existenci důležitý rozměr: nevidíme sami sebe jako pány všeho, uvědomujeme si svou omezenost, svou závislost; vyznáváme pokorně, že jsme nespolkli všechnu moudrost světa a nejsme sami sobě tou nejvyšší autoritou... Neprospělo by mnohým rádoby „ředitelům zeměkoule“, kdyby si uvědomili svou podřízenost? Služebnou povahu svého konání? A nejsou nejkrásnější lidé právě ti, kteří upřímně slouží dobré myšlence, něčemu, co je přesahuje? U nichž víme - on to nedělá jen pro své jméno a své výhody, ale je služebníkem dobrého díla?

O to překvapivější a zajímavější je pak ten Ježíšův výrok, že už nás nenazývá služebníky, nýbrž přáteli. Jako by se tu v dějinách náboženství, v dějinách lidského tázání po pravdě, prolomilo cosi úžasně blízkého a posunulo naše porozumění životu na dosah ruky. Už ne jenom vztah - Bůh a jeho služebníci, už ne jenom podřízenost božstvu, tak často hloupá a nebezpečná, ale vztah mnohem důvěrnější, osobnější a příjemnější... totiž: přátelství. Ježíš nepřišel, aby si dal sloužit, už ne to tradiční schéma, ale aby sloužil - rozumí se: nám, lidem, bližním - a my pak stejně jako on abychom sloužili dalším, lidem okolo nás, sobě navzájem. To je ta pravá služba Bohu, to je ta pravá bohoslužba, kterou Ježíš začal: milosrdenství nás, mezi sebou. To je mé přikázání, říká, jako jsem já miloval vás, abyste se milovali navzájem. V tomto společném díle už nás pak nevidí jen jako podřízené, či dokonce nesvéprávné vykonavatele, kteří ani nevědí, co činí, jen se odvolávají na rozkazy shora. Nejsme jen náboženský materiál, vhodný k ideologickému zpracování, nejsme beztvarý lid, masy sloužících. V tomto společném díle jsme Ježíšovi přátelé, hodni respektu a důstojnosti. Hraje s námi čistou hru, dává se nám všanc, ano i vlastní život pro nás nasazuje a pokládá... Záleží na našem mínění, na našich rozhodnutích, na naší svobodě a odpovědnosti.

Tak se křesťanská víra právě pro tuto vzájemnost lásky, pro tento přátelský respekt, vždycky bude vymykat všem náboženským klišé a ideologickým schématům. Věřící není ten, kdo tupě a bezmyšlenkovitě slouží božstvu. Věřící je ten, kdo přijímá nabízené Ježíšovo přátelství a žije v něm. Kdo je respektován a respektuje, komu je odpouštěno a odpouští, kdo miluje navzdory selháním, kdo zápasí o pravdivost a upřímnost, kdo vidí svého Pána v ponížených a trpících, kdo věří, že vztah důvěry je víc než rozkazy a jejich plnění.

Tímto způsobem nám Ježíš zkonvertoval - doufám že ne zkomprimoval - tajemství boží, jeho svatost a nepřistupitelnost, do lidštějšího formátu. Bůh se stal člověkem; už nechce služebnictvo, chce přátele. Toto přátelství může se nám stát smyslem života. Amen