OSMNÁCTÁ BOHOSLUŽBA DESERT - 11. 5. 2008

PRŮVODY KLAUNŮ

Skoro se mi zdá, jako by nás určil Bůh až na poslední místo ... Učiněni jsme divadlo tomuto světu, i andělům i lidem. My blázni pro Krista. (1K 4,9)

Život víry není snadný. Jen se zkuste zastat slabšího, postavit se proti proudu, protestovat proti bezpráví, zkuste vystoupit proti zvlčilým praktikám, vytáhněte do boje proti kupování lidí penězi, proti byrokratickému pohrdání člověkem, vyrukujte do tohoto světa s milosrdenstvím, ohleduplností, soucitem - a uvidíte, jak bezmocně, opuštěně a od Boha zapomenutě se budete cítit. Skoro se mi zdá, píše Pavel, ten apoštol tolika duchovními dary obdařený, jako by nás apoštoly určil Bůh až na poslední místo.

Proč se vlastně složitě rvát se zlem? Proč si připouštět starosti, nad něčím se trápit? Proč vyznávat viny, napravovat omyly, zápasit o odpuštění? Proč žít tak komplikovaně? Nebyl by člověk šťastnější, kdyby to všechno hodil za hlavu? Nebyli bychom spokojenější, kdybychom si přestali dělat starosti, jestli něco nezmaříme a někomu neublížíme? Nebyl by život jednodušší, kdybychom vyhlásili: "a stejně žádná boží pravda není, každý máme svou pravdu, a proto - hurá - budeme si žít, jak se nám to zrovna hodí!"? Není lepší splynout s davem?

Věřit v Krista ukřižovaného však znamená po této cestě široké a pohodlné se nevydat. Nenechat se svést růžovými brýlemi mámení. Svět není jen usměvavé, kolébavé a čisťoučké bezkonfliktno, je tu přece také mnoho zlého - a proti tomu chceme zápasit, proti tomu něco dělat! Úzká cesta není samoúčelná, to není sebemrskačství jen pro chiméru nějaké posmrtné odměny. Nezápasíme o pravdivý a věrný život jen proto, aby se nám dostalo od Pána Boha uznalého poklepání na rameno, jak jsme se snažili a co všechno jsme museli vytrpět. Ne, jdeme úzkou cestou ve prospěch druhých lidí. Zápas o pravdivý a věrný život má smysl, tím úsilím se něco děje, něco se mění, my to neděláme jen pro své ostruhy a své pochvaly, nýbrž: sloužíme. Sloužíme Bohu k chvále a světu, člověku, sami sobě k užitku. Učiněni jsme divadlo tomuto světu, i andělům i lidem. My blázni pro Krista.

Náš život je jedno velké představení, jedna velká performance, jeden velký happening. My žijeme a druzí to vidí. My jednáme a mluvíme, a druzí to slyší, vnímají nás. My všichni hrajeme svůj kus a vzájemně se ovlivňujeme - k dobrému i ke zlému. A tak není jedno, jak žiješ. Máš vliv na druhé. Máš odpovědnost za životy druhých. Je rozdíl, zda žiješ jen pro sebe, povrchně a neužitečně, anebo zda žiješ pro druhé, v milosrdenství a pravdě. Je rozdíl přímo světový, jestli jen tupě konzumuješ, co ostatní připraví a co život přináší, anebo jestli sám tvoříš, pomáháš, děláš a rozhojňuješ radost.

Každý hrajeme svůj kus - a blaze tomu, kdo hraje upřímně v pokoře a vděčnosti, pod křížem Kristovým. Kdo něco předstírá, podvádí nebo se jen tak producíruje, hraje špatně. Lživé divadlo se rychle pozná. Běda tomu, kdo nahrává zlu a smrti. Blaze však tomu, kdo je bláznem k víře, lásce a naději. Není krásnější role v kuse našeho života, než být klauny pro Krista. Neboť jakkoli je to cesta úzká a trýznivá, jakkoli nás Bůh určil až na poslední místo, jistě je to cesta, která vede kupředu správným směrem: v cíli je boží karneval, festival bláznů, vítězství pravdy. Blázen pro Krista, navzdory vší trýzni, opuštěnosti a smrtelnosti, dobře ví, že božím cílem života je radost, veselí a smích. Amen