ŠESTNÁCTÁ BOHOSLUŽBA DESERT - 9. 3. 2008

DRUHÝ POKUS

Uvěříš-li ve svém srdci, že Bůh Ježíše vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. (Ř 10,9)

V bibli se často vyskytuje slovo spasení. My dnes toto slovo v běžné řeči vpodstatě neužíváme, ale otázku po spasení - i když jinak formulovanou - si klademe stále. Přece i dnes se ptáme - co je v životě důležité, co má smysl, na co se mohu spolehnout, v čem hledat naplnění života? To je ta otázka. Co mám dělat? Co mi bude posilou v utrpení, co mi dá naději proti marnosti?

Spásu, záchranu hledáme všelijak: ve věcech dobrých i méně dobrých, někdy i úplně nedobrých. Když se pokusíme vystihnout to dobré, v čem dnes nejspíš hledáme naplnění života, asi se nespleteme, když uvedeme 1) práci - a z ní vyplývající peníze a z nich vyplývající možnosti. Člověk hledá nejčastěji záchranu v tom, že něco dělá, tvoří, vykonává, že pracuje na nějakém díle. To dává člověku smysl: něco dokázat, dobře pracovat, vydělat si, uživit se a rozšířit si životní možnosti. Je to něco základního, bez čeho život není možný. 2) hledáme záchranu v rodině a přátelství, tedy ve vztazích s druhými lidmi. To je taky dobré - proti marnosti pomáhá blízkost někoho milého, člověk hledá a nalézá naplnění ve vztazích lásky, věrnosti, spolehlivosti. Bez takových vztahů by byl život nesnesitelný, nemít při sobě nikoho blízkého v trápeních, nemocech - ale i ve chvílích radosti a štěstí, bylo by na zbláznění. To je také druh spásy: nebýt sám, někoho mít. A 3) hledáme záchranu v něčem, co bych nazval „někam patřit a na něčem významném se s druhými podílet“. Jen máloco pomáhá tak proti marnosti, jako vědomí, že patřím k nějakému společenství, které má smysl, že jsem zapojen v čemsi, co trvá a je významné, co má nějakou tradici a přináší to užitek, co ze mě dělá ještě něco víc než jen dobrého pracanta a člena rodiny. Proto nechceme být určeni jen svým zaměstnáním a svou funkcí v rodině, ale hledáme ještě další pole působnosti.

To je všechno jistě dobré, ale bible nám to dost nabourává tvrzením, že spasení je jedině v Kristu. Zní to možná trochu ideologicky, ale pozor, něco důležitého se tím chce sdělit. Z čeho potřebujeme být zachráněni? V každé době, každý člověk? Jistě z marnosti a nesmyslnosti života, z determinace, z ohraničenosti smrtí. Neboť to je to, co nás vposledu spoutává a sráží - vědomí, že jsme smrtelní, že se nelze vymanit z toho divného a nezměnitelného faktu konce, konce našeho i našich blízkých. I naše dobrá práce, naše dobré vztahy a dobré aktivity, to všechno se nám může vyjevit jakoby zbytečné, protože pomíjivé. Vědomí konce je silné a pravdivé; nedá se to ošálit. Ať se snažíme sebevíc, i kdybychom byli v práci nejlepší a rodina nás milovala, i kdybychom se zapsali do paměti lidstva pro své dobré dílo - z drtivé moci smrti nás to nevysvobodí. Naše úsilí nás z těchto spárů nevychvátí. A proto, přes naše rozumné snahy, v našich srdcích často vítězí pocit úzkosti a marnosti, na úkor naděje, na úkor věrnosti, statečnosti a spolehlivosti.

Je něco schopno naši determinaci překonat?

Bible nabízí víru v někoho-něco, co otevírá budoucnost. Tím rozhodujícím, co přehazuje výhybku - jestli naděje a naplnění převáží nad marností a nesmyslností, je důvěra, že je tu někdo, kdo moc smrti láme, kdo nějakým způsobem žije, ačkoli zemřel, kdo se nás právě v této věci ujímá. Bible nabízí postavu Ježíše Krista a jeho příběh, kde je vítězství života nad smrtí zakódováno. Jestliže Ježíši Kristu důvěřuji, tomu ukřižovanému a vzkříšenému, k němu se vztahuji, pak mám šanci, protože vírou beru podíl na překonání smrti. Přestože jsme dále lidmi smrtelnými, jsme vysvobozeni z marnosti. Naše práce, naše vztahy, naše aktivity se pak mohou utvářet tím nejlepším směrem: směrem k božímu království, tedy směrem k vládě boží lásky. To je ten úběžník, svorník, který svět drží pohromadě. Můžeme mít naději, že boží láska je nabídnuta všem, můžeme přát vysvobození z marnosti každému člověku. Mít tuto naději pro sebe i pro druhé - to je záchrana, spasení, které nám Kristus dává. Amen