TŘINÁCTÁ BOHOSLUŽBA DESERT - 11. 11. 2007

PROČ TU NEJSI A JÁ TU JSEM

Toužím vás spatřit, abych se s vámi sdílel o některý duchovní dar, a tak vás posílil, to jest abychom se spolu navzájem povzbudili vírou, jak vaší, tak mou. (Ř 1,11-12)

Říká se, že křesťanů je v naší zemi málo. Ale není to jen tím, že by všichni tak milovali konzumní, povrchní způsob života a nějaký hlubší, duchovní ponor by je nezajímal. Je tu velká skupina lidí, kteří z křesťanství čerpají, nějak věří, nějak se biblickými příběhy inspirují, a přesto nechtějí k žádné církvi patřit, raději tu nálepku „křesťan“ odmítají. Příčiny jsou nasnadě - nechuť patřit k organizované instituci, rozpaky nad církevními dějinami (proč za ně přebírat odpovědnost?), obava z církevních struktur, a v neposlední řadě averze vůči různým projevům různých křesťanů, od fundamentalistických přes klerikální až k politicky neúnosným.

Možná že všichni, jak tu jsme, cítíme to podobně. Takové nechuti a takovým obavám asi rozumíme, ať už jsme se do církve narodili, nebo si ji držíme od těla, anebo patříme k těm několika málo, kteří překonali ostych, rozhodli se a k nějaké instituční církvi se ve zralém věku a po zralé úvaze připojili. Ať už se za křesťany považujeme nebo ne, něco nám zkrátka na těch církvích vadí. A mně se dávno zdá a už dlouho jsem o tom přesvědčen, že církev se dnes děje i jinak než jen v institučních společenstvích, že lidi, které Kristus inspiruje, se pohybují neorganizovaně po vlastech českých, nakukují tu i onde, nebo taky nikam, je tu spousty anonymních, utajených křesťanů, kteří si nálepku na čelo nedali, nejsou zapsáni v žádné kartotéce ani neplatí žádné příspěvky, ale svou víru přesto, nebo právě proto, nějak žijí, mnohdy upřímněji a účinněji než transparentní, orazítkovaný člen církve.

Přiznám se, že tahle situace mi moc nevadí, ba naopak vidím ji docela pozitivně. Jako člen církve a farář si sice taky lámu hlavu, co je na nás tak odpuzující, ale jinak se mi tohle mimocírkevní duchovní podhoubí velice líbí, vidím to jako kvas, který je dobrý a pro společnost užitečný. Překonává možnou církevní nadřazenost, staví jednotlivce na vlastní nohy a nabízí i určité vyhlídky pro budoucnost, dává vznikat novým, alternativním pohybům společnosti.

Je to dobré, ale jen za jednoho předpokladu - že je tu přítomno něco, o čem mluví ten biblický text z epištoly Římanům, totiž že tu nechybí touha se sdílet a vzájemně povzbuzovat. Toužím vás spatřit, abych se s vámi sdílel o některý duchovní dar, a tak vás posílil, to jest abychom se spolu navzájem povzbudili vírou, jak vaší, tak mou. Kdo si sobecky věří jen sám pro sebe, míjí se podstatou. Proto máme přece různá obdarování, nadání a talenty, různá charismata, abychom se o ně sdíleli. Abychom je nabídli a jimi posloužili, a zároveň přijímali od druhých, nechali se jimi inspirovat, posilovat a povzbuzovat. Proto věříme každý jinak a každý po svém, ne všichni stejně, abychom se sdíleli a ovlivňovali, abychom ve vzájemném přijímání a rozdávání se setkávali a tak si byli pomocí.

Kde toto platí a toto se děje, tam je živá církev, ve smyslu duchovního hnutí. Vzájemně se sdílet, posilovat a povzbuzovat, to je podstatou, a velice pozitivní podstatou naší komunikace, našich vztahů. Tady, v lidské vzájemnosti, vzniká něco důležitého, tady vzniká kristovská životní alternativa, tedy křesťanství v nejvlastnějším smyslu.

A naopak, kde jsme zalezlí, sami pro sebe, kde své hřivny zakopáme, kde svou vírou nepotřebujeme nikoho povzbuzovat a kde nás nezajímá, jak a čemu věří jiní, zkrátka kde se uzavřeme ve svém privátnu, tam vše přichází vniveč, kristovská alternativa nevzniká, církev prostě není - lhostejno, zda s razítkem či bez něj. Lidé se nesetkávají a vzájemně si neslouží.

A proto, ať v institučních církvích či mimo ně, radujme se z každé příležitosti, kde se můžeme sdílet a posilovat, kde se můžeme vzájemně povzbuzovat. Kristus není jenom pro tebe, jakožto jednotlivce. Je tu pro nás, kde jsme aspoň dva nebo tři. Vždyť přece ani to nejkrásnější sólo nemá smysl bez dalších lidí. Amen