JEDENÁCTÁ BOHOSLUŽBA DESERT - 9. 9. 2007

PŘIZNÁVÁM, ŽE JSEM TOMU NEROZUMĚL

Uznávám, že všechno můžeš a že žádný záměr tobě není neproveditelný. Kdo smí nerozvážně zatemňovat úradek boží? Ano, hlásal jsem, čemu jsem nerozuměl. Jsou to věci pro mne příliš divuplné, které neznám.. Rač mě vyslyšet a nech mě mluvit; budu se tě ptát a poučíš mě. Jen z doslechu jsem o tobě slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem. Proto odvolávám a lituji všeho v prachu a popelu. (Job 42,1-6)

Boží záměr, boží úradek, to je pro nás cosi nepochopitelného, zahaleného tajemstvím. Proč se věci odehrají právě tak a ne jinak, jaký je smysl všeho dění, v nás i okolo nás - to prostě nemáme ve své moci, nemáme vůbec schopnosti všechno to rozkrýt a pochopit. Je to nad naše síly.

Tato úvaha, poněkud abstraktní, nabyde nepříjemně konkrétních rozměrů zejména tam, kde prožíváme nějakou situaci utrpení, situaci nouze, bolesti, rozvratu. Najednou jsou takové otázky našimi otázkami, a my se zoufale ptáme - proč? Proč to tak je? Proč se to stalo, proč mě nebo mé blízké toto postihlo?

Job, jak známo, prožil ty nejhroznější věci, kterých se děsíme a kterým bychom se všichni rádi vyhnuli. Svádí zápas, hledá smysl, hledá východisko. K čemu všechno utrpení, všechna tragičnost?

Po mnoha zákrutech, pastech a slepých uličkách dospívá Job k závěrečnému vyznání, které jsem přečetl a přečtu znovu: Uznávám, že všechno můžeš a že žádný záměr tobě není neproveditelný. Kdo smí nerozvážně zatemňovat úradek boží? Ano, hlásal jsem, čemu jsem nerozuměl. Jsou to věci pro mne příliš divuplné, které neznám.. Rač mě vyslyšet a nech mě mluvit; budu se tě ptát a poučíš mě. Jen z doslechu jsem o tobě slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem. Proto odvolávám a lituji všeho v prachu a popelu.

Odpovědí a protiváhou všemu utrpení je nakonec: vítězství lidské pokory. Lze to - propracovat se k poznání, že boží moudrost je dobrá, přestože ji neobsáhneme. A že je pošetilé proklínat Boha a předepisovat mu jiná řešení. Není to samozřejmě snadné, ale lze to - uznat malost svých představ a sklonit se před velikostí nezměrného a divuplného.

Součástí takové probojované pokory je pak i střízlivé ohlédnutí za vlastní cestou, za povrchností vlastních pohledů a vlastního rozumu. „Přiznávám, že jsem tomu nerozuměl.“ To není rezignace. To není slabost, to je síla. Síla lidství, síla pokory, která je předpokladem tolerance, úcty a solidarity. Jen z doslechu jsem o tobě slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem.

Lidské utrpení je zlé a nesmíme se s ním smiřovat, natož je sami páchat a šířit. Lidem v utrpení je třeba pomáhat, jejich břemena snímat. Utrpení je zlé, a přesto - když se přihodí - může nás vést do hloubky, k pohledu vlastním okem. K rozpoznání něčeho podstatného, co pak masivně vyjadřuje Kristův kříž a co můžeme interpretovat geniálně jednoduchými slovy filosofa Jana Patočky: Jsou věci, pro které stojí za to trpět.

Které to jsou? Ano, tak se ptejme, toto v životě hledejme. Pro které věci stojí za to trpět?

Myslím, že je to milosrdenství, že je to pravda, a že je to věrnost. Amen