STO OSMÁ BOHOSLUŽBA DESERT - 11. 11. 2018

Nad mrtvým neplač tak hořce, neboť došel odpočinutí, ale život hlupáka oplakávej, vždyť je horší než smrt. (Sir 22,11b)

Je myslím velkým vítězstvím křesťanské civilizace, že život jednotlivce velice stoupl na ceně. Základní vděčnost za dar života, plus vědomí nedotknutelnosti života druhých, plus ochrana i těch nejproblematičtějších, to jsou jasně křesťanské ctnosti, které mají za následek, že život jednotlivce je hodnotou téměř absolutní. Nemocného udržujeme při životě, dokud to jde. Trest smrti jsme zrušili. Vraždu pokládáme za nejtěžší hřích. Války nechceme. Terorismus odsuzujeme jako něco zcela zavrženíhodného. Atd. Opakuji – je to velké vítězství křesťanské zvěsti, alespoň v euroatlantickém prostoru.

Je to skvělé, buďme za to vděčni, ale přece jen nemůžeme přehlédnout, že bible v mnoha případech to tak jednoznačně nevidí, že život za absolutní hodnotu někdy prostě nepokládá.

Nemyslím teď na starozákonní trest smrti ukamenováním, svaté války apod. - to je jistě v Kristu překonáno. Myslím spíš na samotné centrum křesťanské zvěsti, vždyť Kristův kříž ukazuje, že život není absolutní hodnotou, že je tu ještě něco víc, pro co stojí za to se života vzdát. Láska, obětavost, svoboda – to jsou hodnoty, které v křesťanství váží víc než život sám. Legionáři v Rusku, vojáci v Normandii atd., ti by asi těžko vybojovali svobodu, kdyby nevěřili, že je tu cosi víc než jejich osobní život. Nejen Bůh Stvořitel, ale také Syn, Bůh trpící, který se dává zabít, a my tak můžeme vidět, že jakkoli život sám je dobrý, ještě zároveň a víc jde také o kvalitu, která životu dává smysl i za cenu utrpení. Nejen Bůh Otec, ale i Syn vítězí v dějinách, neboť více si vážíme dobrého člověka, který zemřel mladý, než starého člověka, který byl v životě zlý. Není možno jen chránit život, je také nutno hledat jeho kvalitu, někdy až k sebezničení.

Sírachovec to říká po svém, s ironií až posměšnou: Nad mrtvým neplač tak hořce, neboť došel odpočinutí, ale život hlupáka oplakávej, vždyť je horší než smrt.

Jistě, smrt blízkého člověka nás zaskočí, vykolejí, uvrhne do zármutku. Pláčeme. Je to tak. A přece i uprostřed zármutku můžeme cítit cosi velebného a povznášejícího, zvlášť pokud zemřel člověk, kterého jsme měli rádi a který byl dobrý. Cítíme vděčnost za jeho život a víme, že svůj boj dobře dobojoval, že jeho život se uzavřel a on nikdy nikomu neublíží, nikoho nezarmoutí, že už se nebude trápit, že už nebude mít bolesti, že zkrátka došel odpočinutí a je u svého Pána, v radosti a slávě. Toto vědomí překonává a zmírňuje náš zármutek, nemusíme plakat tak strašně hořce. Nejen Bůh Stvořitel, nejen Bůh trpící, ale také Bůh Utěšitel, Duch svatý, vítězí v našich srdcích, když prožíváme reálné projevy lásky a naděje, smrti navzdory. Je to milost boží, díky níž můžeme vidět smrt dobrého člověka jako vysvobození, jako naplnění, jako vítězství.

Oč větší neštěstí než smrt člověka dobrého je život hlupáka, život svévolníka, život člověka zlého! Takové případy nás mají zarmucovat, nad tím máme zaplakat, nad tím máme bědovat! Může být něco horšího? Působit příkoří, ubližovat, škodit, zrazovat, křivdit, pomlouvat, podplácet, okrádat, ničit, páchat násilí – to je skutečné neštěstí, v němž není žádného odpočinutí a žádné útěchy. Takový člověk, který takto jedná hloupě a zle, ten se rozkládá zaživa, míjí se podstatou, nenalézá lásku... To je důvod k pláči...

Nářek nad mrtvým trvá sedm dní, říká Sírachovec, ale nad svévolným hlupákem po všechny dny jeho života. Mrtvý došel odpočinutí, ale svévolník jitří rány každým novým dnem.

To však neznamená, že bychom měli jen naříkat nad lidmi zlými. Znáte to, někdo už se nedokáže bavit jinak, než že se jenom rozčiluje, co zas kdo zlého udělal. Takto skončit by bylo dost smutné. Řekli jsme, připomínám, že Otec, Syn i Duch v dějinách vítězí. A to je přece víc než to, co zas který blbec kde provedl zlého. Boží dílo lásky se děje. Toho se držme, k jeho vítězství se upínejme. Amen