STO ŠESTÁ BOHOSLUŽBA DESERT - 13. 5. 2018

Ó smrti, jak hořké je pomyšlení na tebe člověku, který si pokojně žije mezi svými statky, který žije bezstarostně a má ve všem úspěch a který je ještě schopen těšit se z dobrého jídla. Ó smrti, jak dobrý je tvůj rozsudek pro člověka nuzného a toho, jehož síly ochabují, pro člověka vysokého stáří, pro něhož je všechno obtížné, všemu se brání a ztrácí trpělivost. Neboj se rozsudku smrti, pamatuj na ty, kdo tě předešli, i na ty, co půjdou po tobě. (Sir 41, 1-3)

Pátým pádem voláme: Ó smrti! To je zvláštní a v dnešní době ne zrovna obvyklé. Známe to z literatury, staré a ještě starší – rozhovory se smrtí, dohadování, smlouvání atd., ale dnes se pravděpodobně ke smrti jakožto samostatné substanci či dokonce osobě nikdo neobrací. Bereme smrt jako jakési nutné zlo, jako biologickou zákonitost, jako konec životních funkcí, ale už ji nepersonifikujeme a s ní nerozmlouváme. Což ovšem neznamená, že bychom si přestali uvědomovat její moc a její přítomnost v životě každého člověka. Smrt zde je, ať chceme nebo ne, každého dne skrytě přítomná, někdy naopak krutě reálná – a jednou i k nám přijde a náš život ukončí.

Ó smrti!

Pomyšlení na smrt – myslí se na vlastní smrt – je pochopitelně převážně hořké, neboť milujeme život. Zejména tam, kde jsme v životě v podstatě spokojeni a docela i šťastni, tam vědomí vlastního konce, který jednou přijde, je jakýsi těžko pochopitelný vykřičník, nebo spíš nepřátelský otazník (?) - prostě něco těžko zpracovatelného, co nemáme ve své moci a s čím si nevíme rady. My samozřejmě chceme pokojně žít mezi svými statky, žít bezstarostně a mít ve všem úspěch, chceme se těšit z dobrého jídla. Pomyšlení na smrt nám do toho nějak nezapadá, kazí to naši spokojenost. A tak není divu, že si s tím hlavu příliš nelámeme, myšlenky na smrt odsunujeme stranou, jak jen to jde, snažíme se užít každého dne a na smrt moc nemyslet, stejně s tím nic nenaděláme.

Já neříkám, že je to špatně. Ani text nic takového neříká. Jen konstatuje, že pro spokojeného člověka je pomyšlení na smrt hořké. Nic víc. Jistě to však neznamená, že se máme snažit na smrt zapomenout úplně, že máme žít, jako by smrti nebylo. Vědomí vlastní smrtelnosti patří k základní životní pokoře. Obávám se, že pokud se někdo celý život pomyšlení na smrt vyhýbal, tak se mu to ve stáří vymstí – a vlastní umírání ho zaskočí s mnohem surovější intenzitou.

Ale je zde v textu ještě druhá, úplně jiná zkušenost. Že totiž smrt, za určitých okolností, může být pro člověka i vysvobozením. To tehdy, když život sestává už jen z nekonečného trápení, když se vynořuje otázka, nakolik je člověk ještě vlastně člověkem. Ó smrti, jak dobrý je tvůj rozsudek pro člověka nuzného a toho, jehož síly ochabují, pro člověka vysokého stáří, pro něhož je všechno obtížné, všemu se brání a ztrácí trpělivost. Bylo by jistě nefér použít tento text jako argument na podporu eutanazie, to je jistě subtilnější problém, na druhou stranu však platí, jak vědí všichni faráři, že hodně staří a hodně trpící lidé opravdu někdy upřímně prosí, aby si je Pán Bůh odsud už vzal. Smrt jakožto vysvobození, to není jen průpovídka na uklidnění pozůstalých. Smrt jakožto vysvobození, to skutečně existuje!

Takže? Plyne z toho nějaké poučení, nějaká zvěst?

Pro spokojeného člověka je pomyšlení na smrt hořké, pro extrémně trpícího člověka může být smrt vysvobozením.. ale co dál? Co tedy s vědomím vlastní smrtelnosti? Jak s tím žít?

Zdá se, že ani mudroslovný text nám příliš rad neposkytne. A tak je to asi i pravdivé, vždyť my skutečně nemáme žádné páky, jak se smrti dostat na kobylku. Trčí nad naším životem, my to nezměníme, musíme to akceptovat. To nejde ošálit.

A přece Sírachovec jednu radu dává, jedno povzbuzení nabízí: Neboj se! Pamatuj na ty, kdo tě předešli, i na ty, co půjdou po tobě.

Neboj se! To je biblická jistota. Nemusíš propadat strachu, vždyť i smrt je součástí dobrého božího stvoření. Jak se říká – Pán Bůh všechno dobře řídí, respektive je to všechno lépe vymyšlené než dokážeme pomyslet, než dokážeme pochopit. Ke všemu živému smrt prostě patří. Neboj se! Uvědom si, jak mnozí byli ti, co tě předešli, a jak mnozí budou ti, co půjdou po tobě.. Nejsi sám! Jsi s druhými, se všemi ostatními! Jsi součástí velkolepého božího díla, jehož počátků a konců nedokážeme dohlédnout.

Jako křesťané jsme v tomto neboj se mohutně posíleni vírou v Krista. Smrt není definitivní nicota, fatální výmaz všeho. Je to jinak: to, oč v životě běží a čím smíme naplňovat své dny, totiž láska, to je něco, co i navzdory smrti platí a co smrt nemůže zrušit.

O Velikonocích jsme o tom znovu slyšeli.

I my můžeme pátým pádem volat: Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvá zbraň... Amen