STO PÁTÁ BOHOSLUŽBA DESERT - 8. 4. 2018

Hřích nad vámi už nebude panovat; vždyť nejste pod zákonem, ale pod milostí. (Ř 6, 14)

Milí přátelé, slovo hřích má v dnešní době dost smůlu. Jeho závažný, hluboký obsah je v češtině víceméně zapomenut, a zůstalo jen cosi málo, snad pikantního, snad úsměvného. "Ta by stála za hřích," řekne si možná někdy někdo, a to je – když to trochu přeženu – tak asi všechno. Jinak slovo hřích v běžné řeči už neužíváme.

Stojí možná za zamyšlení, proč k tomuto vyprázdnění došlo. Bylo slovo hřích příliš závažné pro lehkovážnou dobu? Anebo bylo příliš spjato se starým, středověkým způsobem myšlení? Anebo bylo symbolem, jakousi vlajkovou lodí starého haraburdí, které bylo třeba v novověku odklidit spolu s mocí církve? Anebo je to výsledek zesměšňování a útoků proticírkevní ideologie?

Bude tam možná od všeho trochu, ale musíme si připustit ještě jednu možnost: že totiž to slovo zprotivila lidem sama církev. Možná že tak dlouho a tak intenzivně mluvila církev o hříchu, až se to lidem zajídalo, a nakonec přejedlo. Kdo ví...

Nicméně, to slovo máme v bibli, a jako křesťané se ho nemůžeme vzdát, ať je zprofanované či nepochopené sebevíc. Pojem hřích je třeba interpretovat.

Co tedy bible míní, když řekne hřích?

Ponechme stranou, že poctivá odpověď by byla tak na dvousemestrovou přednášku na teologické fakultě, a zkusme to velmi zjednodušeně, velmi stručně pro účely tohoto kázání. Hřích je naše neschopnost žít vždy a ve všem dobře. Prostě na to nemáme, nejsme dokonalí. Zákon, jakožto dozorce, nás z toho usvědčuje, řekne apoštol Pavel. Neschopnost žít vždy a ve všem dobře. A proto někdy je hřích v našem uhýbání, někdy v naší lenosti, sobectví, bezohlednosti, a jindy zas v naší vynalézavosti či vychytralé aktivitě. Hřích je jakoby všudypřítomný, neboť má tisíce podob, jak nezvládáme nebo nechceme být dobří. Jakoby nám vždycky něco málo (anebo hodně) rozmanitě chybělo, máme nějaký deficit ať už fyzických či psychických či morálních sil.

Toto vědomí hříchu samozřejmě člověka irituje, a někdy i ochromuje. Židovství, které v zápase s hříchem pokročilo nejdál, rozpracovalo zákon. Co nejvíce směrovek a ukazatelů, abys věděl, kudy jít, jak neselhat, jak se zachovat dobře. Tóra a její výklady – to byl obrovský, úctyhodný výkon, který v zápase s hříchem přinesl skvělé výsledky. A přece zákon člověka tíhy hříchu nezbavil. Zákon, píše Pavel, nás usvědčuje z hříchu. Ano, zákon nám pomáhá vidět ostře svou neschopnost, svá selhání, ale nedovede od hříchu osvobodit. Zákon tak vede buď k ochromení, když si uvědomujeme svou determinaci a děsíme se sami sebe, anebo k pýše, jak máme ilustrováno v bibli na farizejích a zákonících – ovšem pýcha je podstatnou součástí hříchu, takže jsme tam, kde jsme byli.

A do tohoto stavu přichází Kristus a jeho evangelium. Totiž že Bůh dává milost. Že nás přijímá i s naším hříchem. Miluje nás i přes naši neschopnost žít dobře. Kristus tuhle zvěst žil svou láskou a stvrdil svou smrtí. A je živý v našich srdcích. Milost je teď víc než zákon. To je důležité: milost je teď víc než zákon!

Kdo tohleto ví a v pokoře přijme, ten už není ani pyšný, ani hříchem ochromen. A v naslouchání slovu či účasti na svátostech je stále znovu občerstvován a osvobozován. Hřích nad námi už nepanuje. Naše neschopnost žít dobře mnohem víc než pod zákonem je teď pod milostí. To je úžasné, to je radost a úleva.

To neznamená, že už můžeme všechno hodit za hlavu a začít hřešit, jak hned v následujících verších varuje Pavel, ale znamená to, že jsme svobodnější činit dobře. Kristus přemáhá náš hřích a v Kristově síle můžeme žít.

I když možná nebudeme nějak výrazně lepší než dřív, jedna věc by měla být jasná: Budeme výrazně milosrdnější k druhým lidem. Jako Bůh přijímá nás, i my můžeme přijímat druhé. Nechceme být zákoníci. Chceme být učedníky milosti. Chceme napnit svou svobodu dobrými věcmi. Amen