BOŽÍ SLÁVA

A nahoře nad klenbou bylo cosi, co vypadalo jako safírový kámen podoby trůnu, a na té podobě trůnu, nahoře na něm, bylo cosi, co vypadalo jako člověk. I viděl jsem, jako by se třpytil oslnivý vzácný kov; vypadalo to jako oheň uvnitř i okolo; směrem od toho, co vypadalo jako bedra, nahoru a směrem, od toho dolů jsem viděl, co vypadalo jako oheň, šířící záři dokola. Vypadalo to jako duha, která bývá na mračnu za deštivého dne, tak vypadala ta záře dokola; byl to vzhled a podoba Hospodinovy slávy. Když jsem to spatřil, padl jsem na tvář a slyšel jsem hlas mluvícího. (Ezechiel 1. kapitola, zvláště: Ez 1,26-28)

Okamžiky, v nichž se zaskví nádhera života, bývají často velmi paradoxní. Někam se vám třeba strašně nechce, ale pak možná právě tam prožijete chvíle, na které budete vždycky rádi vzpomínat. Anebo máte za sebou těžké životní zklamání, nezbývá než kráčet cestou, která vás nijak netěší, ale pak právě tady se setkáte s někým, kdo vám bude světlem na celý život.

Okolnosti nám prostě někdy nepřejí, věci se nedaří, život jde jinudy než bychom si přáli - a přece to neznamená, že budeme ochuzeni, že se musíme minout s nádherou a hloubkou; naopak - právě navzdory nechtěné situaci, naprosto paradoxně právě díky ní můžeme být obdařeni zvláštní milostí. I tam, kde by to nikdo nečekal, lze prožít cosi, čemu nepřesně a přibližně říkáme „štěstí“.

V roztomilé a srozumitelné podobě jsem to například slyšel minulý týden z úst onoho fotbalového brankáře, kterého se ptali, jestli si pamatuje, že před pár lety dostal od stejného soupeře pět gólů. Odpověděl: „Pamatuju, bylo to kruté. Ale kdyby nebylo tenkrát toho strašného výprasku, nevyhodili by mě tehdy z Viktorky, a kdoví, jestli bych dneska chytal v Anderlechtu!“

Tak to zkrátka někdy v životě chodí, že právě například vyhazov může být začátkem něčeho lepšího.

Ale... teď je otázka - jsme ochotni něčemu takovému věřit i v situacích nesrovnatelně závažnějších, extrémně vypjatých? Jsme otevřemi vůči paradoxní povaze milosti i ve chvílích tragických? Odvážíme se takové víry, když prožíváme skutečnou pohromu, tragédii, katastrofu - ať už osobní či dějinnou? Když jdou žerty stranou, když hrůza a bezmoc člověka sevřou, když se valí zkáza, když přichází tsunami, hurikán, vojsko babylonské, když rozerváno je na kusy tělo atentátníka dobrovolného, sebe i jiné vražedného - co pak? Ještě nám to jde, chlácholit se pořekadlem, že všechno zlé je k něčemu dobré?

Iracionální síly zla, to vojsko hrozné, nic se na nás neohlíží, válcuje nás zcela bezohledně, rve z kořenů, rozsévá smrt. A nás, kteří jsme zatím přežili, bere do zajetí bolesti, úzkosti a ochromení, přesídluje nás do země kaldejské, do cizích krajin krutosti a strachu. Jsme až u Kebaru, u toho velkého, hustého kanálu. Kdo prožívá tragické události naplno, kdo je napaden zlým a zakouší utrpení, ten je znejistěn, vyvrácen, obklopen cizotou, bez naděje a perspektivy.

Ale právě v této situaci rozvratu, zajetí a zkázy, kdy jsme bezbranní a se svými schopnostmi v koncích, právě tehdy člověka „upevní Bůh“ (tak se překládá jméno Ezechiel) a dá nám „spatřit, co oko nevídalo, a slyšet, co ucho neslýchalo“. V situaci tragické, kdy všechno zdá se ztraceno, kdy vítězí zlo, proti němuž není obrany, právě tehdy je dáno člověku zahlédnout jinakost a velikost boží, právě tehdy může se ukázat boží svrchovanost v té nejzářivější a nejtřpytivější podobě.

Síly zla stále znovu manifestují svou moc. Jako by se předváděly člověku, čeho všeho jsou ještě schopny. Oslava násilí, oslava zkázy - od mrtvých těl přírodních katastrof přes plynové komory až po nejsofistikovanější zbraně hromadného ničení, až po zblblý lidský mozek, ochotný zabít kohokoli. Je to ďábelská přehlídka, defilé krutosti - a nemá to konce.

Ale právě teď, právě navzdory všemu nepochopitelnému zlu, člověka „upevňuje Bůh“, Hospodin činí člověka pevným, dává mu uvidět podivuhodnost, nezadržitelnost a oslnivost boží. Ty obrazy, které v textu máme, zřejmě parodují babylonské průvody s alegorickými vozy božstev, popisují boží přítomnost jako jakési fantastické vozidlo, živý automobil - a to tak přesvědčivě, že později prý směli židé číst tuto kapitolu až ve třiceti letech, aby je nesváděla k nějakým podivným, nebezpečným spekulacím. Křesťané zas odtud odvodili symboliku čtyř evangelií, když každému jednomu přiřadili tvář - (podle Kralické:) lidskou, lvovou, volovou a orličí.

Ale ať je tu popis jak chce obrazivý a interpretace sebeodvážnější, jedno je jisté: jde tu o boží paradoxní zjevení: nad manifestací zla, právěže v naší bezmoci, v naší beznaději, otevřou se nebesa - a zazáří vzhled a podoba Hospodinovy slávy. Ne že bychom si něco takového dokázali vyvolat nebo objednat nebo naprogramovat nebo na požádání předložit. Nikoli, přichází to samo a překvapivě; tak intenzivně, až to s námi zamává.

A nahoře nad klenbou bylo cosi, co vypadalo jako safírový kámen, podoby trůnu. My, z kaldejské země krutosti, tam od velkého kanálu, vidíme najednou hlubokost nebeské klenby, výšiny nedozírné, svrchovanost a panství lásky v tomto světě, jakoby trůn, jakoby vládu práva, jakoby prvořadost království nebeského. Těžko to slovy vyjádřit - je to jako safírový kámen, který vyzařuje svou obrovskou cenu na všechny strany. A nejen to - na té podobě trůnu, nahoře na něm, bylo cosi, co vypadalo jako člověk... Bůh, jakoby člověk! Všechno nade vším, ale zároveň cosi tak lidského, tak pro nás, tak blízkého! Co chcete říci o Bohu, nebudete-li mluvit o člověku?

A tato nevyslovitelná, nepopsatelná přítomnost (a ještě více budoucnost!) boží září jako oslnivý, vzácný kov, jako zlato, jako oheň, uvnitř i okolo; z toho centra božího dění, z toho jakoby člověka nahoru i dolů, všude se šíří záře, úžasná, oslnivá, barevná... Vypadalo to jako duha.. tak vypadala ta záře kolem dokola: byl to vzhled a podoba Hospodinovy slávy.

Je to fantastické vidění. Nad všemi silami zla, nad vším otřesným utrpením, i nad naší vlastní beznadějí, nad každým zajetím strachu, nad naší vlastní smrtelností klene se oslnivá, barevná záře slávy Hospodinovy a klene se pro nás! Jak praví klasik - jsou to ale paradoxy! Jsme na dně, tam u kanálu,a právě tam se zjeví sláva nejvyšší, přemůže nás, zamává s námi až k zemi. Když jsem to spatřil, říká Ezechiel, padl jsem na tvář a slyšel hlas mluvícího.

Člověku je dáno zahlédnout velikost boží, možná jen krátce, jen zábleskem, ale tak překvapivě intenzivně, tak mocně, že je přemožen. Přemožen: k čemu? Ke slyšení slova! A tu jsme u důležité věci: Ezechielovo vidění nemá svůj účel samo v sobě. Je to jen začátek dění, které pokračuje, které vede dál: ke slyšení božího slova. Vidění vede k pokoře a naslouchání.

Je zajímavé, jak epištola Židům 1,3 vztáhne tento obsah, tuto myšlenku, na Krista: On, blesk boží slávy a výraz boží podstaty, nese všechno svým mocným slovem.

Neodvažuji se tvrdit s některými filosofy, že zlo je zde proto, aby lépe vyniklo dobro. Ale odvažuji se tvrdit spolu s biblí, že nad vším zlem, včetně lidské smrtelnosti, je ještě něco lepšího - něco nádherného, něco barevně božího a kristovského. Právě pro nás. Amen